1. Oficiální závody v Děčíně
Dnes jsme se s paničkou vydaly na naše první oficiální závody v agility. Počasí nám sice moc nepřálo, ale přesto jsme vyrazily na cestu, která nám rychle utekla, neboť Děčín není zase až tak daleko. Cvičák jsme našli bez problémů a po registraci jsme si našly místo , kde mi panička složila mou přepravku. Pak jsme se šly podívat kde vysí startovní listina, aby jsme věděly, kdy poběžíme. Musím říct, že se mi po cestě zalíbily dva Borderáci, taky černobílý a stejně jako já i oni rádi běhali za Free-sbee. No nic to jsem trochu odbočila. Chvíli jsme si tam s paničkou hrály a zkoušely si skočky mezitím co se začalo soutěžit. Konečně přišla řada i na nás. Chtělo se mi křičet pusťte mě tam já chci běžet, ale panička mě ještě měla na vodítku a tak to nešlo. Když jsme přišly na start, panička mi musela sundat obojek. Ozvalo se hvízdnutí z píšťalky, které oznámilo, že můžeme začít.
Sotva slyším jak mi panička říká zůstaň. Všechno se ve mě bouří a říká mi abych běžela. Peru se sama se sebou, ale nakonec to čekání nevydržím a vyběhnu. Hop první skočka a druhá. Teprve teď si všímám , že je na parkuru i něco lepšího než skočky a to tunel. A šup už jsem v něm. No to je paráda, že bych si ho proběhla ještě jednou? V tom mě, ale vytrhne dvojí zapískání z píšťalky a paničky ke mě. No jo no vždyť já už jdu. Po cestě mám ale ještě áčko tak si ho zkusím a ještě jednu skočku. Tak a jsem u paničky. Co bude teď? Podívala jsem se na paničku, ale moc šťastně nevypadala a odvedla mě z parkuru. ( No promiňte, že ruším Airisky vyprávění, ale zapoměla podotknout, že po mých marných snahách ji přimět aby dokončila parkur v pořadí v jakém měla jsem ji musela vyvést z parkuru. Tak to jen pro upřesnění sytuace). "Co to vyvádíš?" vyhrkla na mě panička, asi abych se trochu zklidnila. Ale když já měla tak strašnou radost, že se bude běhat. "No to nic máme ještě tři běhy" řekla panička a šla si se mnou hrát. Mezitím se přestavěl parkur a my jsme se dostaly opět nařadu.
Druhý běh. Tak já se budu tentokrát víc snažit. Čekám na znamení, že můžu vyrazit. Jsem netrpělivá, ale vydržím to. "Vpřed" konečně zaznělo z úst mé paničky a já vyběhla. Hop první skočka, hop druhá a konečně aspoň látkový tunel. Ale ne panička volá ke mě. No to je dilema. Tak dobrá udělám jí radost. Přiběhla jsem k ní a přeskakuji skočku na kterou mi ukazuje. Najednou se, ale ozvou dvě písknutí oznamující opět iskvalifikaci. Ale jak to? Vždyť jsem do toho tunelu nevběhla. Podívám se na paničku a z její tváře čtu, že to byla její chyba. V té nervozitě jak se mi pak svěřila a ze strachu, že jí zase uteču do tunelu mě omylem stáhla hned před prvním tunelem a ne až před druhým. No tak to byla druhá diskvalifikace.
Panička trochu zesmutněla a tak jsem se jí snažila trochu rozesmát. Nakonec jsme si šly zaskákat přes skočky, které jsou postaveny mimo parkur a také jsme si zahrály free-sbee.
Bohužel se závody museli na chvíli přerušit, protože se zkazilo počasí a spustil se takový liják, že jsem poprvé byla vděčná za tu přenosku co tak nemám ráda.
Jakmile se déšť uklidnil a pršelo jen malinko, závody opět pokračovaly a my jsme přišly opět na řadu. No co to budu dlouze rozebírat. Prostě se nám ani tento běh nevydařil a my opouštěly parkur opět diskvalifikováni. No jo no holt jsem zase neposlouchala. Jen co jsme opustily parkur tak se na mě panička podívala a řekla "jedem domů." Nejprve jsem si myslela, že si dělá legraci, že mě jen chce vytrestat za tu neposlušnost, ale bohužel to myslela vážně a vypadala strašně smutně. Zbalila věci a vydaly jsme se k autu, kde se na mě podívala a zeptala se co to vyvádím. Pak jsme jely domů. Po cestě jsem usnula, protože mě to lumpačení pěkně zmohlo a také jsem se cítila trochu provinile.
Když jsme přijely domu, zdělila panička mému druhému páníčkovy, že už se mnou na žádné závody nepojede, že jsem vůbec neposlouchala a že si připadala jako blázen.
My s páníčkem jsme ale věděli, že to nevydrží a taky že ne. 10.08.2008 jsme jeli na další závody do Mimoně a všichni tři. Ale o tom zas příště.