Stránky psí slečny jménem Airis

Dneska, protože je naše kamarádka Dana nemocná, jsme si udělaly takovou dívčí jízdu ve třech v zastoupení: Já jako momentálně jediná vůdčí osoba celé smečky, Airis jako průzkumník terénu, který nedokázal celou cestu jít poblíž nás, ale neustále musela být značně vepředu a Megie jako skoro vzorný psík, který následuje svého vůdce, dokud neucítí někde se něco povalovat co by se dalo sníst. Takže v tomto seskupení jsme se vydaly na menší průzkum okolí. Naším cílem byl Pudlák. Po ulici šly obě holky spořádaně na vodítku, jen Airis měla pocit, že by měla být opět alespoň o čumák víc vepředu než Megie a tudíž začla táhnout jak zběsilá, takže mi málem protáhla ruku o pár centimetrů. Naštěstí to po ulici nebylo tak daleko na první louku. Zde byly holky vypuštěny na volno a rozhodly se, že půjdou trochu prozkoumat okolí. Párkrát jsem si vyzkoušela jejich přivolání, abych měla jistotu, že mě i Megie poslechne. Vše dopadlo na jedničku Megie jako správně vycvičená psí slečna přiběhla úplně bez problémů (ještě, že jsem měla v kapse skoro celý velký pytlík piškotů, no to víte jistota je jistota). Po tom co se Megie ujistila, že těch piškotků je opravdu dost, předvedla i skvělou chůzi u nohy i bez vydání povelu. No jak říkám je to šikulka. Vše bylo v pohodě, než jsme přišli na louku, kde byl vyvezený a rozházený hnůj. To se Megie rozářila očička a že si udělá ochutnávku. No to už ani piškotky nezabíraly. Nakonec jsme se domluvily, že takhle ne a že ty piškotky jsou přeci jen lepší. No abych pravdu, řekla těchto pokusů bylo více, ale postupem času začala Megie reagovat i ode mne na povel Fuj a rozhodla se toho nechat nebo dokonce obsah i vyplivnout, zacož následovala velká pochvala a samozřejmě piškotová odměna. A jelikož jsem strašný sklerotik tak jsem si samozřejmě zapoměla v batohu, který jsme nechávaly u Dany, připravený foťák a také balonek. Což nejhůře nesla Airiska, která se rozhodla, že se s námi nebude bavit a raději půjde značný kus před námi a pokud, že ji nezavoláme tak k nám ani chodit nebude. Nakonec jsme došly až do Oldřichova k Barboře, kde jsme prošly vesnicí a zase se přes louky vrátily zpátky. Po vrácení Megie paničce jsem se rozhodla dojet domu už autobusem. Nevím kdo bude dneska utahanější jestly Megie s Airis a nebo já, ale určitě to nebyla naše poslední procházka.